Ústí nad Labem - Kandidát ČSSD do Senátu ve volebním obvodu Ústí nad Labem PhDr. Mgr. Vítězslav Štefl, Ph.D. je kytarista, skladatel, spisovatel, ale hlavně středoškolský pedagog a ředitel jedné z největších středních škol v kraji – SPŠ stavební a SOŠ stavební a technické v Ústí nad Labem.
Pracujete ve školství řadu let, můžete postupně promluvit o jeho problémech, které je nutné řešit?
Platová podhodnocenost pedagogů – to je jedno z ústředních témat mého programu. Co si budeme namlouvat. To, že školy fungují tak, jak fungují, je zásluha zejména učitelů. Klobouk dolů před nimi. Když si ale uvědomíme, jak je jejich práce ohodnocena, zejména po finanční stránce, tak se nemůžeme divit, že těch málo, kdysi možná nadšených pedagogických pracovníků, kteří ještě drží naše školství na určité úrovni, jsou unavení, často již vyhořelí dříči, jimž už jen snad vnitřní přesvědčení nedá, aby se sebrali a odešli jinam.
Je to ostudné pro českou společnost, že učitelé, tito vysokoškolsky erudovaní nositelé vzdělanosti tohoto národa a v podstatě i tvůrci jeho budoucnosti jsou hrubě podprůměrně hodnoceni. Ve srovnání se zeměmi OECD je plat učitelů na chvostě platu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Průměrně jde o 0,52 %, kdy se tím Česká republika řadí za Chile, Maďarsko, Izrael a další země.
Řada lidí české školství kritizuje, že ustrnulo v minulosti, je plné biflování nazpaměť, přičemž se v porovnání v mezinárodních testech ukazuje, že děti znalosti neumí využívat, vypadá to, že jsou v porovnání s ostatními hloupější. Co si o tom myslíte?
Není pravda, že čeští žáci zaostávají za zbytkem světa. Jejich pozice může z hlediska všeobecné vzdělanostní struktury být v některých aspektech horší, než tomu bylo v letech osmdesátých, ale dovolte mi k tomu jednu poznámku. Právě ona míra všeobecné vzdělanosti, onen systém našeho vzdělávání se stal pro řadu evropských národů vzorem. A to nechodíme do nějaké vzdálené minulosti. V poslední době se čím dál více hovoří o systému školství ve Finsku. Jenže, přátelé, byli to právě Finové, kteří se v osmdesátých letech učili náš systém školství! A tak bychom podobných příkladů mohli uvádět celou řadu.
Uvedla jste slovo biflování. Jsem zastáncem toho, že základní penzum znalostí si žák prostě osvojit musí. Jiná cesta nevede. Všechny ty představy alternativních způsobů vzdělávání se všezachraňujícím komplexem se ukázaly jako naprosto mylné a nedostačující. Řada lidí, kteří si myslí, že školství a vzdělávání rozumějí, v devadesátých letech halasně horovala pro tyto způsoby vzdělávání a přitom šlo v řadě záležitostí o již překonané formy, kterých se v západních zemích už tehdy raději zbavovali. A teď se dostávám k přímé odpovědi na otázku – podle PISA testů mají naši žáci daleko vyšší úroveň, než jejich vrstevníci v řadě zemí, včetně třeba USA (ovšem že za to vděčíme pedagogům, je jasné, protože díky systému a jeho nemoci, propuknuvší v letech devadesátých tomu tak určitě není). A tady je právě ten pověstný zakopaný pes. Ten problém zahrnuje celé spektrum pozic, které je potřeba změnit, zlepšit či zcela přepracovat. Od zcela chybného způsobu financování škol přes nutnost plánování vzdělávání centrálně.
Společností v posledních měsících hýbe médii téma inkluze, jaký na ni máte názor?
Stačí si uvědomit, jakým podnětem byla současná podoba inkluze uvedena v pohyb. Už to vypovídá o mnohém. Za prvé základní myšlenky inkluzívní politiky se realizovaly již předtím. Za druhé ale nově nastavená legislativa v podstatě bezhlavě spojuje nespojitelné. Není možné násilně dávat dohromady děti s rozdílnými možnostmi vzdělávání. Vůbec se mi zde nejedná o děti s tělesným postižením, kde tato politika má své opodstatnění a jsem všemi deseti pro. Mám zde na mysli děti z praktického, speciálního školství. Škody tak nastanou na obou stranách – děti z praktických škol nezažijí úspěch, budou v kolektivu běžných základních škol vyloučeni (už jen třeba pro účast asistenta), děti v hlavním vzdělávacím proudu pak budou zbrzděny ve svém tempu vzdělávání – důsledků a to nevratných bude celá řada. A nakonec, jak znám rádoby odbornou veřejnost, se to všechno hodí na učitele.
Proč nechceme těmto dětem nechat zažít úspěch? Proč pořád chceme takto omezovat jejich vývoj? Proč jim takto chceme komplikovat jejich možnosti vzdělávání?
Se školstvím souvisí i další otázka, která se týká také nezaměstnanosti... v Česku panuje hlad po technických profesích a řemeslech. Žáci o ně ale nemají zájem – nad řemesly ohrnují nos, technika se jim zdá obtížná. Co s tím?
To, že v České republice je hlad po řemeslech, je známý fakt již hodně přes deset let. Nic se s tím ale pořád nedělalo, jen se to konstatovalo a vytvářely se pracovní a expertní skupiny. Vezměte si třeba segment stavebnictví – tady se jako první zaměstnavatel rozhodla firma Metrostav, že s tím začne něco dělat. A stalo se tak. Již deset let spolupracujeme s touto největší stavební firmou v republice, kdy Metrostav podporuje své žáky i školu nejrůznějšími způsoby, od financí přes stipendia a vybavení žáků po jistotu zaměstnání po ukončení učebního poměru. Tato spolupráce se stala tak signifikantní, že pohnula další firmy k podobným krokům a rozhýbala i Ministerstvo školství. Od té doby naše škola spolupracuje s cca stovkou zaměstnavatelů a různých firem a přesahuje tak v mnohých ohledech rámec nejenom regionu, ale i Ústeckého kraje a její vliv je v některých aspektech i celostátní.
A zmínka o tom ohrnování nosu – jsme přesvědčeni, že už to není tak horké. Razíme myšlenku, že dobrý a schopný řemeslník najde daleko větší uplatnění s daleko vyšším mzdovým ohodnocením, než nemastný, neslaný, tak tak dostudovaný maturant. Ukazatele úřadů práce, indikátory zaměstnavatelských svazů, hospodářských a sociálních rad, hospodářských komor a naše zkušenosti tomu dávají za pravdu. A rodiče žáků devátých tříd si to začínají konečně uvědomovat. To je jedna cesta. Druhou je zásadní změna financování středních škol a také i co největší podíl centra, tedy MŠMT na plánování vzdělávání. A na to navazují další věci, které jsem už x-krát zmínil.
Ve volebním programu zdůrazňujete, že cílem je pracovat pro národ. Jako pedagog a hlavně jako komunální politik jste s lidmi velmi často v kontaktu. Co podle vás nejvíce trápí lidi v našem kraji a jak s tím hodláte naložit?
Těch problémů je hodně. Vezmu namátkou jeden. Chci se zasadit o razantní zvýšení bezpečnosti našich občanů. Na severu Čech už není město, které by nemělo své problémové čtvrti. Myslím, že je třeba, aby na ulicích bylo více pořádkových policistů, už jen pro pocit bezpečí našich občanů ale i pro reálné omezení zločinnosti. S tím souvisí co největší možné omezení kumulace problémových občanů a otázka zneužívání sociálních dávek včetně aktivit tzv. etnopodnikatelů.
To má návaznost na další velké téma, o kterém pravicově orientovaná část společnosti nechce ani slyšet. Je to otázka minimální mzdy. Nízká minimální mzda je zejména u nás na severu významně propojena i s otázkou zneužívání sociálních dávek a já jen říkám, že každému, kdo pracuje, se musí jeho práce vyplatit. Stejně tak říkám, že sociální dávka, zejména její velikost, musí být rozumná, ale ne natolik „rozumná", že její výše člověka uspokojí v některých případech až k blahobytu. Vidím obrovské nebezpečí v posledních návrzích znějících z Evropské unie, že je třeba sjednotit sociální dávky pro všechny členské země na stejnou úroveň! To by zejména v České republice významně znehodnotilo význam práce. Rozumně uvažující člověk přece musí preferovat dobře ohodnocenou práci, před zahálkou a pasivním přijímáním pomoci!
