Bílina - Narodil se v Bílině, ale žije v Brně. Od svého dětství trpí neuropatií, která ho od čtrnácti let upoutala na invalidní vozík. Přes své zdravotní omezení sportuje a rád a úspěšně jezdí vytrvalostní závody na speciálně upraveném kole. Už nějaký čas si přál vyrazit na pořádně dlouhou vytrvalostní trasu a letos své přání zrealizoval. Ze svého bydliště se vydal na handbiku do svého rodného města.
Sympatický Petr Stiller vyrazil z Brna ve středu 19. srpna a cestou do Bíliny urazil 350 kilometrů. Cestou ho již od startu doprovázeli Eliška Zemanová a Jakub Rusek. Každý den jeli 6 hodin, odpočívali ve stanu nebo pod širákem. Jakub ráno projel naplánovanou denní trasu autem, na jejím konci auto zaparkoval, většinou v nějakém kempu, a vracel se na kole ke své skupince, která mezi tím již vyrazila na cestu. Cestou do Bíliny projeli pěti kraji, proťali tři dálnice. Trasa z Brna vedla přes Žďár nad Sázavou, Vodní nádrž Seč, Poděbrady, Mělník, Teplice, Bílina. Petr svoji výzvu, necelé čtyři stovky dlouhou trať přírodním terénem, zvládl sám, poháněný svým odhodláním, zažívaným dobrodružstvím a silou svých rukou.
Zveřejnil(a) Petr Stiller dne Úterý 25. srpna 2020
Eliška Zemanová studuje v Brně fyzioterapii a s Petrem se poznala přes plavecký sport. Pro ni samotnou byla cesta velká zkušenost, protože na kole ještě dosud žádné větší úseky nejezdila, takže to i pro ni byla výzva. O Petra se cestou bála, prý zejména první den, kdy ještě nevěděla, do čeho jde. Když vyjížděli z Brna, byl na silnicích velký provoz a když je předjížděla velká auta a kamiony a kolo se chvělo nárazem vzduchu, měla strach. Po nějaké době kamiony vystřídaly traktory, tak to prý bylo pořád nepříjemné, ale už se cítila bezpečněji. Obavy měla i na velkých křižovatkách. Přesto zaznamenala, že byli řidiči poměrně ohleduplní a skupinu povzbuzovali. Stejně tak kolemjdoucí, na které prý handbike, jak uvedla, působil jako neznámé těleso z vesmíru. Potěšily jí reakce dětí, ty na ně nadšeně pokřikovaly. Petr prý skupinku cestou skvěle bavil svými poznámkami. „On je úžasný komik, takže jsme se s ním strašně nasmáli,“ uvedla.
„Bylo zajímavé vidět krajinu, jak se mění, nejdřív jsme jeli přes krásnou, ale kopcovitou Vysočinu, na konci překvapivě krásný Ústecký kraj a České Středohoří. Cesta bylo moc pěkná a nakonec se nám podařilo se vyhnout i hlavním cestám a velkému provozu, tak se to všechno dobře podařilo,“ uvedl Jakub Rusek, rodák z Hradce Králové a studující v Brně. Prozradil, že i když v Ústeckém kraji není poprvé, moc tento kraj nezná. „Je to tady hrozně pěkné, krajina je krásná, jsou tu nádherné kopce a právě na tom kole je to hrozně pěkné.“ Dodal také, že by turistiku v Ústeckém kraji lidem určitě doporučil.
Kdy a jak skupina vyrazí zase zpět domů, jim ještě nebylo jasné. Prý by se chtěli ještě svézt do Ústí nad Labem a odtud budou zřejmě pokračovat i s koly vlakem.
Petr Stiller je sportovec, pořádá cyklistické závody a je také fotografem. Kdysi žil v bariérovém bytě, ze kterého se nemohl dostat bez cizí pomoci ven. Nudil se a z nudy ho vymanil fotoaparát. Spoušť fotoaparátu si upravil tak, aby ji mohl spínat ústy. Říká, že focení je jeho branou k lidem. Až do 30. srpna jsou jeho fotky k vidění na výstavě v Olympia centrum Brno.
Rozhovor
Petra a jeho spolujezdce jsme v cíli, na Mírovém náměstí v Bílině, ihned po jejich dojezdu vyzpovídali.
Petře, jaká byla cesta?
Cesta byla úplně pohodová, počasí nám přálo, potkali jsme dobré lidi, a nic se nestalo, takže pohodička.
Cestou jste projeli kus naší země, kde se vám nejvíc líbilo?
Naše země je moc krásná. Přes Vysočinu to bylo dost náročné, samé kopce, ale musím říct, že dnešní úsek přes České Středohoří byl asi nejkrásnější.
Jeli jste každý den bez přestávky, jak vám přálo počasí, které se o víkendu změnilo?
My jsme naštěstí přeháňky hnali před sebou, za ten necelý týden jsme zmokli všeho všudy asi jen na pět minut, jinak nám stále svítilo slunce.
Co vám tato cesta dala kromě toho, že jste prověřil své fyzické schopnosti?
Velké dobrodružství, cestování vlastními silami, spaní ve stanu nebo pod širákem, poznání velkého kusu české přírody a Bílina, jelikož odtud pocházím, mi přišla jako krásný cíl. Jsem šťastný, že to všechno klaplo. Chtěl jsem něco podobného uspořádat minulý rok, ale protože potřebuji doprovod, tak záleží na tom, koho k sobě seženu, jsem to zrealizoval až letos. Kuba s Eliškou jsou úplně parádní a moc jim děkuji. Fajn bylo, že se k nám v Teplicích přidali kamarádi a můj bratranec Jarda a do Bíliny jsme dojeli společně.
Zopakujete si takovou cestu ještě někdy?
Já jsem si dělal teďko srandu s Kubou, že to byla taková naše přípravná expedice a že příští rok vyrazíme k moři. Kam, to se ještě uvidí.
Petr prozradil, že se v cíli těšil na svoji maminku, která pro něj napekla štrúdl a usmažila řízky.
