Rumunsko - Na začátku prázdnin jsme s kamarádem Robertem projeli Rumunsku. Navštívili jsme i Banát, což jsou vesničky, kde se na začátku 19. století usídlily rodiny Čechů.
V současné době žijí Češi v těchto vesničkách: Svatá Helena, Bígr, Eibental, Rovensko, Šumice a Gerník. V poslední zmíněné jsme navštívili manžele Maškovi. Paní Anně Maškové je 61 let, její manžel se jmenuje Josef, je to dva roky starší a prý má přezdívku „zelí“. Mají hospodářství a ubytovávají turisty z Čech. Pan Mašek nám poskytl rozhovor. Ve vesničce prý už začali domy kupovat Rumuni, což nikdy nebylo. V přepočtu vyjde koupě domu na přibližně 450 tisíc korun.
Jak jste se sem dostali do Banátu? Jak dlouho tu žijete?
To naši předkové, ti sem přišli v roce 1855 do Banátu. To jako nebylo Rumunsko, když sem naši předkové přišli, to bylo Rakousko-Uhersko. Když sem přišli, byly tu samé lesy ještě. Povídá se, že sem přišli hlídat hranice, že sem byli pozvaní.
Jak jste se s manželkou seznámili?
No, z vesnice. Ona bydlela, ty její rodiče pět stavení od nás, to jsme byli sousedi.
Máte děti? Kde jsou?
Děti máme, chlapce a holku. Oba jsou ve Skalné. (okres Cheb). Tam bydlí vedle sebe, 600 metrů je mezi nima.
Proč odešli odtud z Banátu?
Odešli za prací, peníze, výdělek, víte? A taky je to už jiná mentalita. My tady v Rumunsku jsme takový balkánský, víte? Malý výdělek, ne že bysme si nerozuměli s Rumunama, ale kvůli výdělku odešli.
Děti vás nelákají, abyste šli do Čech? Šli byste?
Lákají každý den, ale my tam byli dva měsíce u nějakýho teletníka. Já už měl o důchod požádaný, pak jsme to ale zrušili a vrátili se nazpátek. Tady je klid pro důchodce. Kravky nakrmíme. Není to tak stresovaný, že furt hlídat hodiny a musím být támhle a támhle. Tady když zaprší, tak jsme doma, když trochu, tak jdeme na pole, na seno, na brambory, nějakou pšenici taky. Máme pole 12 hektarů a něco. To kdybychom měli v Čechách nebo vedle Temešváru, tak ani bysme nemuseli makat. To bysme 12 hektarů pronajmuli, to by bylo! (směje se)
Děti sem za vámi jezdí? Vy za nimi?
Jo, syn, když dělal na baráku, si dělal barák svůj, tak i 3x za rok jsem tam dělal. Pomáhal jsem. Dcera má byt 4+1 v paneláku.
O co všechno se staráte? Jak vlastně probíhá váš den?
Ráno vstaneme, jak je zvykem uděláme si kafe a pak už jdeme podívat se na kravky, vyházet hnůj a pustit toho bejčka, aby se nacucal. (Pozn.: v den, kdy jsme s panem Maškem mluvili byly teleti 4 dny). Prasatům dát a slepičkám, pak si přichystat traktor, aby měl naftu a vyjet na pole. Seno hrabeme ještě hráběmi, když se to seno obrací těma hrabačkama, tak je to s prachem. Oni jsou chytrý, ty zvířata, oni to nechtějí, když je to za traktorem, ani se na to nepodívají.
Jak se to tady s důchody? Vycházíte s nimi nebo si musíte nějak přivydělávat?
Já mám těch 12 tisíc korun, manželka ještě má rok a něco než půjde do důchodu. Má odpracováno přes 20 let, ale teď do práce nechodí. Byla na pracáku a nějak to vypršelo. Říkám, ať už jsme v důchodu oba.
Já když jsem byl mladej, tak jsem odcházel, v tý Moldavě jsem dělal 27 let. Já jsem elektrikář, pár let jsem byl mistr. Manželka si vydělá – máme turistiku, ubytováváme. A od kravek sýr prodáváme, smetanu, tvaroh, vajíčka. A ubytováváme, máme 4 místnosti.
Jaké to bylo v době covidu? Turisté tu nebyli…
To bylo málo. Jezdila sem jen rodina z Rokycan, ty tu jsou i 4x za rok, jim se tady hrozně líbí, jezdí sem, že tu je klid. V pandemii to bylo špatný, to postrašilo celý svět.
Co říkají místní, tak mladí lidé odtud odcházejí do měst. Vracejí se sem? Třeba i v tom důchodovém věku?
Někteří ano.
Nemáte pocit, že se Banát vylidňuje?
Před revolucí, to tu bylo asi tisíc lidí a ještě po revoluci v roce 1992, teď je nás tu tak 170.
Nebojíte se, že Banát postupně zanikne?
To žádný neví, víte co. Naše děti se vrátily po sto a něco letech do Čech, asi po 150ti letech.
Jak vnímáte české turisty, kteří sem jezdí? Jste rádi? Mají sem jezdit? Co byste vzkázal lidem v Čechách?
Ať přijedou, ať jsme větší rodina. My s babičkou, když sem přijedou mladí lidi, dáme si frťana, ať je trochu veselo. Je to radost, víte co.
